Dívka (Peetra2)
4. 7. 2007
Sedím tady. Tady na posteli v pokoji, který mám společný ještě s pěti
dětmi. Sedím a koukám z okna. Venku prší a kapky, které spadnou na sklo po něm ztékají pomalu dolů. Sleduju je pozorně a přesně jako kapky
po skle, ztékají moje slzy po tváři. Slzy smutku, zármutku a ty
nejhořčí slzy, které mi kdy po tváři tekly. Jednu z nich slíznu, chutná
slaně a hořce. Stejně jako můj život.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu sedět na postely, v pokoji, kde nás spí šest a v budově, na které se stkví nápis DĚTSKÝ DOMOV! Vždycky jsem si z dětí z dětského domova utahovala, že jsou to socky, že jsou to kriminálníci a proto je daly rodiče do ,,děcáku". Ale nikdy v životě mě nenapadlo, že tu jednou budu sedět já, v ruce budu křečovitě svírat plyšáka, kterého jsem dostala od rodičů, k mým posledním narozeninám, dvanáctým. Je to obrovský medvěd.
Všechno se to událo tak strašně rychle. Já vlastně pořádně ani nevím, co se stalo…
Byla jsem u babičky a mamka s taťkou jeli nakupovat do Makra. Strašně jsem se těšila až přijedou, protože mi slíbili, že mi odtamtud přivezou moje oblíbené sušenky 3Bit. Jenže oni se pořád nevraceli. Babička už se strašně bála a nejspíš tím nakazila i mě. Začala jsem se také strachovat. V hlavě se mi promítali události, co všechno se jim mohlo stát. Moje fantazie prostě pracovala na plné obrátky.
Ale to, co mi babička oznámila, když položila telefon by nevymyslela ani moje fantazie. Prý jeli po dálnici a najednou autu před nima vběhla do silnice srnka, oni, aby jí nesrazili, prudce zabrzdili. Moji rodiče rychle zareagovali a také stihli včas zabrzdit, jenže srnka, jak byla vyděšená, se rozběhla proti jejich autu a skočila jim do čelního skla tak nešťastně, že oba moji rodiče byli na místě… mrtví.
Ještě teď to slovo smrt nemůžu pořádně vyslovit. Je také škaredé. Proč to museli být zrovna moji rodiče?! Proč ne jiní?! Ptala jsem se sama sebe.
No a tak jsem skončila tady. Ptáte se proč se o mě nemůže starat babička? Já se ptala také, ale vysvětleního se mi moc nedostalo. Prý už je moc stará, nemůže se o mně starat.
Já mám jiný názor - nechce se o mně starat, protože na to nemá sílu, po té nehodě mojich rodiče, jelikož mi vždycky říkala, že se strašně podobám mámě. Asi nechtěla, abych jí mamku připomínala. Nevím, ale teď už mi je k ničemu přemýšlet nad něčím, co už stejně nezachráním.
Jenom vám musím říct, víte co mě mrzí? Všechny děti tady, v domově, se dokážou bavit úplně normálně a to přišli o rodiče třeba ještě drastictějším způsobem, nebo je jejich rodiče prostě odkopli. Já to nedokážu. Nedokážu se radovat, když hrajeme společné hry. Nedokážu. Stejně tak si nedovedu představit, že jednou budu bydlet u úplně jiných rodičů. To vlastně ani nebudou rodiče. Budou to pro mě cizí lidi. Nikdy mi nikdo nenahradí moje rodiče. Oni byli vyjímeční. Byli moji a já je měla ráda.
Ale zbyl mi po nich jen ten medvěd. Ještě si vzpomínám, když jsem byla v nemocnici, měla jsem tam s sebou toho medvěda a mamka mu vždycky dávala pusinky, třeba třicet za den a já pak, když odjela, jsem si je od toho medvěda brala. Teď už nemá, chudák, v zásobě ani jedinou. Všechny jsem mu je vybrala a pořád to nestačí. Tak moc bych si přála obejmout maminku a tatínka, tak moc bych jim chtěla dát pusu. A strašně moc bych jim chtěla říct: ,,Mám vás ráda, mami a tati."
Nikdy by mě nenapadlo, že budu sedět na postely, v pokoji, kde nás spí šest a v budově, na které se stkví nápis DĚTSKÝ DOMOV! Vždycky jsem si z dětí z dětského domova utahovala, že jsou to socky, že jsou to kriminálníci a proto je daly rodiče do ,,děcáku". Ale nikdy v životě mě nenapadlo, že tu jednou budu sedět já, v ruce budu křečovitě svírat plyšáka, kterého jsem dostala od rodičů, k mým posledním narozeninám, dvanáctým. Je to obrovský medvěd.
Všechno se to událo tak strašně rychle. Já vlastně pořádně ani nevím, co se stalo…
Byla jsem u babičky a mamka s taťkou jeli nakupovat do Makra. Strašně jsem se těšila až přijedou, protože mi slíbili, že mi odtamtud přivezou moje oblíbené sušenky 3Bit. Jenže oni se pořád nevraceli. Babička už se strašně bála a nejspíš tím nakazila i mě. Začala jsem se také strachovat. V hlavě se mi promítali události, co všechno se jim mohlo stát. Moje fantazie prostě pracovala na plné obrátky.
Ale to, co mi babička oznámila, když položila telefon by nevymyslela ani moje fantazie. Prý jeli po dálnici a najednou autu před nima vběhla do silnice srnka, oni, aby jí nesrazili, prudce zabrzdili. Moji rodiče rychle zareagovali a také stihli včas zabrzdit, jenže srnka, jak byla vyděšená, se rozběhla proti jejich autu a skočila jim do čelního skla tak nešťastně, že oba moji rodiče byli na místě… mrtví.
Ještě teď to slovo smrt nemůžu pořádně vyslovit. Je také škaredé. Proč to museli být zrovna moji rodiče?! Proč ne jiní?! Ptala jsem se sama sebe.
No a tak jsem skončila tady. Ptáte se proč se o mě nemůže starat babička? Já se ptala také, ale vysvětleního se mi moc nedostalo. Prý už je moc stará, nemůže se o mně starat.
Já mám jiný názor - nechce se o mně starat, protože na to nemá sílu, po té nehodě mojich rodiče, jelikož mi vždycky říkala, že se strašně podobám mámě. Asi nechtěla, abych jí mamku připomínala. Nevím, ale teď už mi je k ničemu přemýšlet nad něčím, co už stejně nezachráním.
Jenom vám musím říct, víte co mě mrzí? Všechny děti tady, v domově, se dokážou bavit úplně normálně a to přišli o rodiče třeba ještě drastictějším způsobem, nebo je jejich rodiče prostě odkopli. Já to nedokážu. Nedokážu se radovat, když hrajeme společné hry. Nedokážu. Stejně tak si nedovedu představit, že jednou budu bydlet u úplně jiných rodičů. To vlastně ani nebudou rodiče. Budou to pro mě cizí lidi. Nikdy mi nikdo nenahradí moje rodiče. Oni byli vyjímeční. Byli moji a já je měla ráda.
Ale zbyl mi po nich jen ten medvěd. Ještě si vzpomínám, když jsem byla v nemocnici, měla jsem tam s sebou toho medvěda a mamka mu vždycky dávala pusinky, třeba třicet za den a já pak, když odjela, jsem si je od toho medvěda brala. Teď už nemá, chudák, v zásobě ani jedinou. Všechny jsem mu je vybrala a pořád to nestačí. Tak moc bych si přála obejmout maminku a tatínka, tak moc bych jim chtěla dát pusu. A strašně moc bych jim chtěla říct: ,,Mám vás ráda, mami a tati."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář