Naděje
4. 7. 2007
NADĚJE
A pořád tam ležela. Na lavičce. A vůbec jí nebyla zima, přestože ležela na lavičce u vody. Opalovala se a přitom, svléknuta do půlky těla, si četla. Nebylo léto, bylo jaro a jaro nebylo dlouho. Mohl být tak duben, možná začtek května. Nikdo nevěděl jak dlouho už tam leží. Kolem ní procházely maminky s kočárky a tatínkové s míči, ale nikdo na ní nepromluvil ani slůvko. A pořád tam ležela, opalovala se a četla. Nic jiného jí nezajímalo než ta knížka. Ta kniha se mohla jmenovat „Žij!“ nebo mít jiný duchaplný intelektulní název, ale ona se tak nejmenovala. Byla to docela obyčejná knžka s recyklovanmi stránkami za 20 korun. Ale i přesto to byla dívčina nejoblbenější knížka. Najednou dívka vstala. Pomalinku si sedla a natáhla nohy. Najednou všichni lidé zvedli oči. Dívali se jak si sedá a natahuje nohy. Díval se na ní celý svět. Usmála se a lidé se usmáli tak. Věděli, že ona je jejich naděje. Naděje nadějí. Naděje celého světa. Byla to hodná dívka a lidé ji měli rádi, a to i přes to, že nevěděli jak se jmenuje nebo kde bydlí. Nikdo po tom nepátral. Pomalu zaklapla knihu a obula sandálky. Nemohlo jí být víc než 15 let. Dlouhé zlaté vlasy jí žertovně poletovaly kolem ramen oděných do malinkého trička. Nebyla nijak škaredá. Měla měkké rysy a oči které zářily jednou štěstím a podruhé smutkem. Ale pořád byly krsné. Dokázala utěšit děti, které měly hlad i dospělé, kteří si bědovali nad tím, že nemají na nájem. Byla ke všem stejná. Nikoho neměla radši. Vstala. Rozhlédla se kolem sebe a usmála se na Slunce, které bylo neméně krásné. Chodila pomalounku, polehounku jako pravá lesní víla. Když šlápla do trávy vyrostly jí pod nohami sedmikrásky a pampelišky, když šla kolem vody jakoby voda ožila. Chodívala v zimě do sadů a šeptala stromům tajemství, které nikdo nikdy nevyzví. V nemocnicích plačícím maminkám, tatínkům, babičkám a dědečkům držela ruce a tiše plakala s nimi, ale potom se usmála a oni se usmáli také. Věděli, že všechno bude dobré. Klukům chodila do silnice pro míče a holčičkám v kočárkách vozila panenky. Zatoulané děti vodila domů. To všechno jenom proto, protože věděla, že to může udělat jenom ona. Nikdo jiný. Ona. Uvědomovala si svou vlastní slu, svou vnitřní krásu i naivitu. Věděla, že to všechno jednou skončí. A nebude to trvat moc dlouho. Lidé ji měli sice rádi, ale věřilo v ní míň a míň z nich.
Za čas začalo všechno umírat a ona umírala také. Tráva umírala, řeka vysychala, slunce zapadalo dřve než před lety a lidé se začali nenávidět. Kde je ta krása? Kde jsou ti lidé ochotni podat pomocnou ruku slabím a nemocným? Předsudky. Všude jsou předsudky. Lidé si už nevěří. A jakmile přestanou věřit začnou umírat. Ale ona tu s nimi pořd zůstává. I když už není tak krásná jako před lety. Není už vůbec mladá a pod nohami jí nerostou sedmikrásky. Sedmikrásky už totiž dávno nerostou nikde. Už jenom kouzlo může lidi zachránit. Ale kouzlit nikdo neumí. Ani ona ne. Je totiž zcela zvislá na lidské touze a víře. A s postupem času, techniky a díky válkám, které jsou někdy úplně zbytečné teď umírá. Umírá ta, která bude umírat dlouho a bolestivě. Jako Ježíš na kříži. Za lidi. Za jejich zlobu a rouhání, za jejich udavačství a rasismus. Za lidi. Umře jako poslední. Narodila se s prvním člověkem na světě a umře s posledn vírou. Vírou v člověka.
Pak pomalu přestává věřit i ona. Věřit sama v sebe. Věřit v to, že ona změní svět. Ví, že svět už dávno není co býval. A taky ví, že jednou zemře. Zítra, pozítří, za hodinu. Ale zemře. Ví, že to bude bolet. Nakonec se rozplyne. A sní celý svět. Protože ona je naděje.
A naděje umírá jako poslední. Po nás.
A pořád tam ležela. Na lavičce. A vůbec jí nebyla zima, přestože ležela na lavičce u vody. Opalovala se a přitom, svléknuta do půlky těla, si četla. Nebylo léto, bylo jaro a jaro nebylo dlouho. Mohl být tak duben, možná začtek května. Nikdo nevěděl jak dlouho už tam leží. Kolem ní procházely maminky s kočárky a tatínkové s míči, ale nikdo na ní nepromluvil ani slůvko. A pořád tam ležela, opalovala se a četla. Nic jiného jí nezajímalo než ta knížka. Ta kniha se mohla jmenovat „Žij!“ nebo mít jiný duchaplný intelektulní název, ale ona se tak nejmenovala. Byla to docela obyčejná knžka s recyklovanmi stránkami za 20 korun. Ale i přesto to byla dívčina nejoblbenější knížka. Najednou dívka vstala. Pomalinku si sedla a natáhla nohy. Najednou všichni lidé zvedli oči. Dívali se jak si sedá a natahuje nohy. Díval se na ní celý svět. Usmála se a lidé se usmáli tak. Věděli, že ona je jejich naděje. Naděje nadějí. Naděje celého světa. Byla to hodná dívka a lidé ji měli rádi, a to i přes to, že nevěděli jak se jmenuje nebo kde bydlí. Nikdo po tom nepátral. Pomalu zaklapla knihu a obula sandálky. Nemohlo jí být víc než 15 let. Dlouhé zlaté vlasy jí žertovně poletovaly kolem ramen oděných do malinkého trička. Nebyla nijak škaredá. Měla měkké rysy a oči které zářily jednou štěstím a podruhé smutkem. Ale pořád byly krsné. Dokázala utěšit děti, které měly hlad i dospělé, kteří si bědovali nad tím, že nemají na nájem. Byla ke všem stejná. Nikoho neměla radši. Vstala. Rozhlédla se kolem sebe a usmála se na Slunce, které bylo neméně krásné. Chodila pomalounku, polehounku jako pravá lesní víla. Když šlápla do trávy vyrostly jí pod nohami sedmikrásky a pampelišky, když šla kolem vody jakoby voda ožila. Chodívala v zimě do sadů a šeptala stromům tajemství, které nikdo nikdy nevyzví. V nemocnicích plačícím maminkám, tatínkům, babičkám a dědečkům držela ruce a tiše plakala s nimi, ale potom se usmála a oni se usmáli také. Věděli, že všechno bude dobré. Klukům chodila do silnice pro míče a holčičkám v kočárkách vozila panenky. Zatoulané děti vodila domů. To všechno jenom proto, protože věděla, že to může udělat jenom ona. Nikdo jiný. Ona. Uvědomovala si svou vlastní slu, svou vnitřní krásu i naivitu. Věděla, že to všechno jednou skončí. A nebude to trvat moc dlouho. Lidé ji měli sice rádi, ale věřilo v ní míň a míň z nich.
Za čas začalo všechno umírat a ona umírala také. Tráva umírala, řeka vysychala, slunce zapadalo dřve než před lety a lidé se začali nenávidět. Kde je ta krása? Kde jsou ti lidé ochotni podat pomocnou ruku slabím a nemocným? Předsudky. Všude jsou předsudky. Lidé si už nevěří. A jakmile přestanou věřit začnou umírat. Ale ona tu s nimi pořd zůstává. I když už není tak krásná jako před lety. Není už vůbec mladá a pod nohami jí nerostou sedmikrásky. Sedmikrásky už totiž dávno nerostou nikde. Už jenom kouzlo může lidi zachránit. Ale kouzlit nikdo neumí. Ani ona ne. Je totiž zcela zvislá na lidské touze a víře. A s postupem času, techniky a díky válkám, které jsou někdy úplně zbytečné teď umírá. Umírá ta, která bude umírat dlouho a bolestivě. Jako Ježíš na kříži. Za lidi. Za jejich zlobu a rouhání, za jejich udavačství a rasismus. Za lidi. Umře jako poslední. Narodila se s prvním člověkem na světě a umře s posledn vírou. Vírou v člověka.
Pak pomalu přestává věřit i ona. Věřit sama v sebe. Věřit v to, že ona změní svět. Ví, že svět už dávno není co býval. A taky ví, že jednou zemře. Zítra, pozítří, za hodinu. Ale zemře. Ví, že to bude bolet. Nakonec se rozplyne. A sní celý svět. Protože ona je naděje.
A naděje umírá jako poslední. Po nás.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
